Srebrenica – největší lež v Evropě od konce II. světové války

úterý 2. březen 2010 22:16

Pokračování procesu s Dr. Radovanem Karadžičem v Haagu jako obvykle zvedlo vlnu protisrbské mediální nenávisti. Jenže lež o Srebrenici jako „o největším masakru od konce 2. světové války“ se pomalu začíná zajídat i některým bosenským Muslimům. Už se nebojí veřejně promluvit, a to se mnoha mediálním komsomolcům nelíbí. Proto o tom mlčí.

Píše se o 5 až 8 tisících obětí údajného masakru. V prvních letech po příslušných událostech se uvádělo pět až šest tisíc údajných obětí, dnes ve zprávách o Karadžičově procesu převažuje číslice 8 tisíc, někteří opatrnější (např. ihned.cz) uvádějí „přes 7 tisíc“. Tisíc sem, tisíc tam.

Jenže zavádějící je už samotné slovo oběť. Vysoká čísla vychází ze seznamů NEZVĚSTNÝCH, které ve spolupráci s Mezinárodním červeným křížem vypracovaly bosenské orgány. První vadou na kráse je skutečnost, že celkem 3016 osob z těchto seznamů se nacházelo i na oficiálních volebních seznamech pro první poválečně volby v Bosně a Hercegovině v září 1996, tedy rok po údajném „masakru“. Volby se konaly pod dozorem Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Zařazení nezvěstného na volební seznam ještě není velký problém, nezvěstný se prostě nedostaví a nehlasuje.

Horší je to s počtem skutečně nalezených mrtvých těl, s jejich identifikací a určením příčiny a doby smrti. Haagský tribunál nechal v okolí Srebrenice pátrat po hromadných hrobech, a podle příslušné zprávy podepsané vyšetřovatelem Deanem Manningem bylo z lokalit hromadných hrobů exhumováno celkem 1849 těl. Stupeň identifikace byl nízký a pohyboval se okolo 7%. Podle nalezených dokladů u několika mrtvých bylo zřejmé, že přinejmenším ve třech případech byly v hrobech pohřbeny osoby srbské národnosti.

Pět let poté nechal mezinárodní správce Bosny a Hercegoviny Petrič vybudovat památník v Potočari, kde jsou na pietní hřbitov ukládány ostatky srebrenických obětí. Stalo se tak v letech 2003 – 2006 celkem šestkrát, zpravidla vždy ve výroční den údajného masakru, tedy 11. července. Podle seznamů památníků v Potočari byly na pietní hřbitov uloženy ostatky celkem 2442 osob, tedy o 593 více než bylo exhumováno soudními experty haagského tribunálu. Jenže z těchto 2442 jmen je nejméně polovina opět sporná. Především jde znovu o jména vyskytující se na volebních seznamech z roku 1996 (celkem 914, tedy 37,42%), ale je doloženo i velké množství případů, u nichž zápisy do matrik zemřelých provedené v bosenských obcích jednoznačně vykazují datum úmrtí lišící se od rozhodného dne i o několik let. Milivoje Ivaniševič ve své knize „Srebrenica – hledání pravdy“ cituje jmenovitě 87 případů a uvádí u nich i příslušná čísla jednací. Na seznamech obětí pochovaných v Potočari se dále vyskytují desítky jmen vojáků a policistů, kteří podle záznamů bosensko-muslimské armády padli v boji před 11. červencem 1995 nebo naopak byli vyznamenáni po roce 1995. Jména padlých v boji by neměla patřit na pietní hřbitov „zmasakrovaných civilistů“ a už vůbec by se tam neměla objevit jména těch, kdo po boku Nasera Oriče, muslimského velitele obrany Srebrenice, vraždili v srbských obcích v okolí a zemřeli v boji s obránci nebo ve vzájemných potyčkách. V neposlední řadě by tam neměla být ani jména živých, kteří se tu tam vynoří v Austrálii, Kanadě, Německu či Nizozemsku.

Skutečné události ve Srebrenici se od mozkově výplachové mediální verze liší velmi podstatně. Už od září 1993 totiž existovala objednávka na pět tisíc mrtvých muslimů vyslovená údajně samotným Williamem Clintonem při návštěvě tehdejšího muslimského presidenta Aliji Izetbegoviče v USA. Existuje řada svědků, kteří potvrdili, že po nich Izetbegovič chtěl, aby mu oněch 5 tisíc mrtvých dodali. Jen v takovém případě prý podle Clintona a Izetbegoviče mohlo NATO zasáhnut do bojů na straně muslimů. Jedním ze svědků je i bývalý srebrenický policejní velitel Meholjič, který se o Izetbegovičově objednávce 5000 mrtvol nebojí mluvit ani před kamerami zahraničních televizí. I když se muslimové snažili sebevíc, pět tisíc vlastních mrtvých nedokázali ani papírově dlouho sehnat. Nepomohli ani inscenované atentáty na tržišti v Sarajevu sváděné na údajné výstřely granátů ze srbských pozic. Naser Orič podnikal se svými bojovníky ze Srebrenice opakované výpady do okolí města, zabíjel srbské civilisty a plenil jejich sídla s cílem vyprovokovat odezvu bosensko-srbské armády tak, aby mohla být Izetbegovičova objednávka splněna. Věc se dlouho nedařila, přestože kamarádi muslimů v OSN Annan a Albright zařídili Oričovým bojovníkům resp. banditům klidné zázemí. Nechali totiž Srebrenici vyhlásit za tzv. chráněnou demilitarizovanou zónu. Do zóny se ovšem pašovaly nejmodernější zbraně o sto šest, a to helikoptérami americké armády, o čemž nyní rovněž promluvila řada svědků z řad srebrenických muslimů. Dobře vyzbrojený válečný zločinec Orič mohl z „chráněné enklávy“ snadněji přepadat srbské vesnice v okolí a mj. loupit zemědělské zásoby svých obětí a svážet je do Srebrenice. Média mezitím šířila do světa zprávy o hladu v uprchlíky přeplněném městě. Dochoval se ovšem dokument muslimských úřadů z doby před 11. červencem 1995, kde místní samospráva hlásí ústředí v Sarajevu počet obyvatel pro účely statistiky. V něm se výslovně praví, že jde o tajný dokument a zejména že se čísla v něm uváděná (celkem stav okolo 28 tisíc obyvatel včetně uprchlíků) nesmí dostat do rukou mezinárodním organizacím, které poskytují humanitární pomoc, protože „ve styku s nimi používáme údaj 45 000 obyvatel“. V červenci 1995 do Srebrenice vstoupila bosensko-srbská armáda, a to na základě tajné dohody o výměně obsazených území, kterou uzavřeli vrcholní představiteli bojujících stran. Když ale ani poté nedošlo ke kýženému masovému vraždění muslimů, přišly na řadu výmysly a nájemní vrazi, kteří za odměnu povraždili muslimské válečné zajatce. Jedna taková událost se měla odehrát v místě zvaném Pilica v katastru obce Branjevo, kde bylo exhumováno 134 těl. Např. Dražen Erdemovič v Haagu tvrdí, že na tomto místě střílel v popravčí četě on sám a bylo tam prý během jediného dne popraveno až 1200 lidí. Nedělal to prý za peníze, nýbrž z donucení. Za podíl na vraždě tolika lidí dostal ale jen 3 roky za „nedodržování pravidel vedení války“. Žádná genocida. Žádná vražda. Tribunál totiž z Erdemoviče udělal korunního svědka a postaral se mu o živobytí v blíže neurčené zemi s novou identitou. Nepředvolal žádného z Erdemovičových spolupachatelů a sám Erdemovič byl shledán neschopný křížového výslechu, aby mu obvinění nemohli klást otázky. Jeho smyšlenky o 1200 popravách během 5 hodin na základě údajného příkazu Mladiče a Karadžiče mají ovšem pro tribunál cenu zlata. Tribunál nepřipustil ani svědectví někdejšího starosty Srebrenice Ibrana Mustafiče a dokonce mu vyhrožoval podáním obžaloby a vysokou pokutou. Mustafič napsal knihu „Plánovaný chaos“, kde vydává otřesná svědectví o ukrutnostech páchaných muslimským velitelem Oričem a jeho hrdlořezy a zpochybňuje vraždění zajatců srbskými armádními oddíly, protože sám byl po určitou dobu v srbském zajetí. Na Mustafiče bylo jako na „zrádce“ spácháno několik pokusů o atentát a při jednom z nich byl těžce zraněn – viz: http://www.messin.estranky.cz/clanky/srebrenica/srebrenica16.

Ve prospěch Dr. Radovana Karadžiče se chystají svědčit i vojáci nizozemského praporu vojsk OSN, ale možná ani jejich svědectví tribunál nepřipustí. Nejde mu přece o hledání pravdy a spravedlnosti, ale o potvrzení staronových novinových titulků v politických procesech. Potvrzení titulků na nějakých 150 milionů dolarů ročně s tisícovkou lidí na plný úvazek. Tribunál v Haagu a spřátelená média „hlavního proudu“ dokládají denně, co všechno je tzv. mezinárodní společenství ochotno podniknout, aby tuto největší lež od konce druhé světové války prodalo po goebelsovsku davům jako pravdu, ovšemže pravdu „s plochou dráhou letu“.

A srbské oběti? Podle srbských pramenů jich v okolí Srebrenice bylo 3287 a jejich jmenný seznam je k dispozici. To ovšem nezapadá do příběhu o „největším masakru od konce 2. světové války“ a proto se tito mrtví nesmějí počítat. Neexistují. Alespoň mediálně.

Pavel Křivka

Pavel Křivka

Pavel Křivka

Píši zejména o politice, o tzv. výzvách 21. století, o svobodě jednotlivce a jeho možnostech mluvit do politiky, někdy též speciálně o problematice péče o životní prostředí a o rostlinách.

Pokládám se za amatérského botanika a politika. V letech 2003-2009 jsem byl členem a funkcionářem Strany zelených, nyní jsem bez stranické příslušnosti. Poslední profesí jsem překladatel, byl jsem i úředníkem, poradcem v záležitostech životního prostředí nebo nakladatelem.

REPUTACE AUTORA:
0,00

Seznam rubrik

Tipy autora